Bacín

Kniha Anny Baurové Zlatý věk Keltů v Čechách mě inspirovala k návštěvě kopce Bacín nedaleko Vinařic u Berouna. Bývalo tu pravěké obětiště. V jeskyni ve skalách na vrcholu kopce se našly pozůstatky lidských těl. Nejstarší pocházejí až z pravěku, ty poslední z mladší doby halštatské - to je z období Keltů. Místo leží nedaleko Prahy. Jela jsem tam vlakem přes Zadní Třebaň do Všeradic a odtud pak pěšky.

Obec Všeradice se nachází v okrese Beroun, v kraji Středočeském, asi 11 km jižně od Berouna, v kotlině mezi Brdy a Českým krasem, u východního konce hřebene Housina. Žije zde 441 obyvatel. První zmínka o obci je z roku 1324. Dnešní ves Všeradice vznikla splynutím dvou osad. V původních Všeradicích byly tvrz a dvůr, mlýn, fara a kostel svatého Bartoloměje.

Prošla jsem obcí a nejprve se zastavila u zámku, kde je nyní pivovar a také muzeum známé kuchařky M. D. Rettigové, která se tady 31. 1. 1785 narodila. Budovy za bránou zámku byly opravené, ale předpokládala jsem, že se jedná o hospodářské budovy a zámku jsem si "jaksi" nevšimla. Proto přikládám obrázek z Internetu. Od zámku jsem prošla kolem kostela sv. Bartoloměje na silnici, vedoucí do Vinařic.

Zámek ve Všeradicích a kostel sv. Bartoloměje (druhý obrázek zámku z internetu)

Jednoduchý patrový zámek ve Všeradicích vznikl v roce 1615 přestavbou původní tvrze, kterou provedl Václav Vratislav z Mitrovic. Další pozdně barokní přestavba proběhla v roce 1742, následovala přestavba roku 1818 za Josefa Wratislava hraběte z Mitrovic na administrativní sídlo. Poslední výraznější úpravu provedl po roce 1930 Ing. Herman, který nechal zámek zmodernizovat, čímž potlačil jeho původní barokní ráz.

Po roce 1945 sídlo vlastnilo zemědělské družstvo. V současnosti je v soukromých rukou a majitelé v areálu provozují pivovar, Galerii a muzeum M. D. Rettigové nebo restauraci s ubytováním.

Gotický kostel sv. Bartoloměje je zmiňovaný už roku 1348. V roce 1765 byl zbarokizován. Je to jednolodní stavba ukončená polygonálním presbytářem. Hranolová věž na západě byla přistavěna při úpravě v roce 1774. Hlavní oltář je rokokový s oltářním obrazem od V. Mánesa z r. 1843.

Původně jsem si naplánovala z Všeradic do Vinařic jinou cestu - chtěla jsem jít po neznačené polní cestě kolem lesa - ale dnes bylo veliké teplo a tak jsem nechtěla nikde bloudit. Navíc původně naplánovaná cesta vedla hodně do kopce. Zvolila jsem tedy jistotu a šla po silnici. Ta sice do kopce vedla také, ale naštěstí na ni byl minimální provoz. Ze silnice jsem si také udělala první fotografie kopce Bacín.

Obec Vinařice se nachází v okrese Beroun, v kraji Středočeském, asi 9 km jižně od Berouna. Žije zde 103 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1170.

Prošla jsem obcí a pak odbočila na polní cestu, vedoucí nahoru na kopec. Cesta není turisticky značená a vede téměř až na vrcholovou plošinu. Vrchol je zalesněný, ale ze západní strany do lesa zasahují dva cípy louky. Cesta vedla tím širším pásem až k lesu a tak jsem po ní vystupovala na vrchol. Přišla jsem do místa s jezírkem, plném vody. To leželo uprostřed plošiny, ohraničeném v půlkruhu nevysokými skalami. Když jsem se na tuto cestu připravovala, předpokládala jsem, že skály nudou mnohem vyšší. Hledala jsem tedy ještě jiné místo. Přešla jsem hřeben skal a dostala se do místa, které vypadalo jako osově souměrné podle společného hřebene, jdoucího podle mého názoru od západu k východu. Zase tu byla plošina s mírnou prohlubní uprostřed, ale bez vody. Skály v této části byly vyšší. Předpokládala jsem, že obětiště bylo právě tady. V hřebeni mezi oběma místy - jedním s jezírkem, plném vody, druhým se suchou prohlubní - se asi nachází ta obětní jeskyně, ale v podstatě vůbec nevím, kde přesně je a které místo je to, o kterém se v knize Zlatý věk Keltů v Čechách mluví. Z knihy mám následující informace, ale ty mně nepomohly přesné místo nalézt.

V jeskyni na vrchu kopce Bacín byly nejníže nalezeny kosti dospělého muže z konce starší doby kamenné a pak nádoba z rozhraní doby bronzové a železné. Z knovízské doby tu byla kostra 12-letého chlapce a 2-letého dítěte. Jeskyně byla vertikální, a aby bylo možné těla do jeskyně vložit, musela být uložena vestoje nebo je rozdělit na kusy, k čemuž zřejmě docházelo. Dále pak tu jsou nálezy z doby halštatské až po její mladší fázi. V nitru skály byl pohřben mladý muž, který snad jako milodar dostal amforu a mísu. Dávné obřady s určitostí probíhaly na přilehlé plošině s jezírkem. Výzkum tu odhalil množství zbytků keramiky z různých dob - 130 kousků nádob knovízské kultury, 800 kusů halštatské, ale i 120 zlomků slovanské keramiky z 8. a 9. století. Našel se zde i jeden džbán ze 17. století. Bacín je jako obětiště v Čechách ojedinělý.

Vrch Bacín u Vinařic na Berounsku je nejvyšší bod Českého krasu. Je 499 metrů vysoký. Dnes je to klidné a nenápadné místo. Před mnoha tisíciletími tu však bývalo hojně navštěvované pravěké obětiště.

Jezírko na vrcholu kopce a pravděpodobné dávné obětní místo

Na vrcholu Bacína se nachází výrazná, i když nevelká krasová skalní puklina. V roce 1988 tuto puklinu zkoumali jeskyňáři. Narazili na kosti a starou keramiku, a tak přivolali archeology. Následovalo pět let systematického výzkumu, který přinesl řadu unikátních objevů jak v samotné puklině, tak i v prostoru před ní (jejich shrnutí přináší kniha archeologa Václava Matouška "Bacín - brána podzemí").

Na povrchu kopce se například našlo několik kamenných nástrojů z počátku 9. tisíciletí př.n.l. a přímo v puklině kostra dospělého muže. Pomocí radiokarbonového datování se podařilo určit, že tento mrtvý byl do pukliny uložen mezi lety 9150 a 8600 př.n.l. Výpočet byl proveden pomocí poločasu rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku 14C. Druhým nejstarším nálezem byla kamenná sekera ze 4. tisíciletí př. n. l. O hodně později, asi ve 3. tisíciletí př.n.l., se do pukliny dostala velká keramická nádoba se znaky kultury šňůrové keramiky.

K dalšímu pohřbu došlo na Bacíně v mladší době bronzové, v závěru druhého nebo na počátku prvního tisíciletí př.n.l., kdy do skalní pukliny uložili nositelé kultury knovízské ostatky dvou dětí, jejichž věk byl odhadnut na 2 a 12 roků. Ukládání ostatků do štěrbiny pokračovalo i v době železné. Tehdy zde byly uloženy kosti mladého člověka a také několik nádob. Nejspíš právě z této doby také pocházejí střepy čtyř knovízských nádob nalezené před puklinou. Archeologické nálezy ukazují na používání Bacína i v dobách našeho letopočtu. Zlomky nádob zde lidé zanechali na přelomu 8. a 9. století, poté na přelomu 14. a 15. století, do této doby se také umisťuje nález koňské podkovy, železného hrotu šípu a velkého ohniště, jehož zbytek byl opět radiokarbonovou metodou datován do let 1410-1530. Nejmladším nálezem je keramický džbán ze 16.-17. století. V okolí pukliny byla nalezena řada pozoruhodných nálezů. Jednalo se zejména o střepy keramiky a kamenné nástroje. Tyto všechny nálezy poukazují na unikátnost této svatyně v rámci Čech a celé střední Evropy.

Skály nad rohlubní bez vody a jedna z mnoha bedel, které v lese rostly

A co se o tomto místě povídá? Už staří pamětníci v blízkých Vinařících vyprávěli hrůzostrašné pověsti o skalních démonech, chodbách s příšerami a bezhlavými draky. Ještě v 19. století se prý kolem Bacína (ale i na vrchu samém) potulovaly bytosti s vypouklýma očima. Měly zvláštní hlavy mrkvovitého (či spíše dýňovitého) tvaru, ostře kontrastující s neduživými těly. Pradědové v nich viděli gnómy, duchy. Na mimozemšťany - šediváky - ještě nikdo nevěřil, i když je popisem silně připomínají. Tyto drobné bytosti měly mít ještě jednu zvláštní schopnost - údajně dovedly měnit barvu kůže.

Vrch byl dějištěm rituálů zřejmě po tisíce let. Je možné, že jistý kult dokáže přežít tisíciletí? Prý není, ale stopy obětí (zvířecích i lidských) vypovídají o opaku. Naši předci sem docházeli, aby vzdávali úctu bohům či duchům, aby si je usmířili, naklonili. Potom by i pověsti z 18. a 19. století byly pokračováním této úcty, či obav z čehosi nebezpečného. Vylézalo snad "něco" onou skalní průrvou a škodilo lidem? Nebo se u ní věštilo? Představa sedícího mága u štěrbiny navozuje srovnání s věštírnou v Delfách. Možná, že Bacín je opravdovým unikátem. Na závěr ještě vyprávění pana M. z Berouna. Jeho pradědeček u Bacína prožil několik zvláštních příhod, chodíval sem s kamarády pást dobytek. Pepík, jeho nejlepší přítel, viděl jakési lesní zvíře, utíkalo ke skalnímu valu a přímo v něm zmizelo. Pan M. říkal, že to zní jako klukovský výmysl, ale v dospělosti si na místě ověřil, že na čtyřech místech vrchu jeho statný vlčák zuřivě štěkal, stál se zježenou srstí a odmítal jít dál. Vždycky sroloval ocas, měl viditelný strach a místa museli obejít oklikou. Ještě v padesátých letech 20. století se tu prý děly divné věci. Nakonec bylo rozhodnuto o vysázení dalších stromů.

Místo na vrcholu bylo opravdu zvláštní. Rostlo tu alespoň 50 bedel, které v lese vypadaly trochu přízračně. Možná, kdybych zde nebyla sama, víc bych si to tady prohlédla. Takhle jsem si udělala jen několik fotografií a sestupovala dolů kolem lomu. Vesnici jsem obešla po louce a sestoupila na silnici se zelenou turistickou značkou, která mě vedla přes kopce Šamor a Mramor do městečka Liteň.

Nejprve vedla cesta trochu do kopce, ale pak už jsem šla lesem téměř po vrstevnici, a ke konci jsem sestupovala poměrně strmě do městečka. Z cesty byl krásný rozhled na město, ale i na nedaleký hrad Karlštejn.

Liteň je městys v okrese Beroun ve Středočeském kraji. Leží v Hořovické pahorkatině zhruba 4,5 km jihozápadně od národní kulturní památky hradu Karlštejna, přibližně 15 km jihovýchodně od Berouna a 42 km jihozápadně od Prahy. Žije zde 1185 obyvatel. K Litni patří osady Běleč, Leč a Dolní Vlence, kde nad místními obyvateli převažují chataři.

V Litni je Muzeum Svatopluka Čecha a Jarmily Novotné. Na internetu jsem se o nich dočetla:

Svatopluk Čech přišel do Litně jako šestiletý, v početné rodině hospodářského správce liteňského panství Františka Jaroslava Čecha. Poznal zde mnoho lidí, věcí a událostí, ale nejvíce mu učarovala lípa na prostranství mezi kostelem a farou, že do jejího stínu "větví kolébavých" umístil děj svého básnického obrazu, který s vděkem přijal celý národ a který se stal útěchou ve zlých dobách.

Do kraje, odkud ho "samo dětství to z dálky volá", přišel ještě jednou na sklonku života. Přišel prostý a nepoznaný, aby načerpal poslední sílu k životu v místech, kde začal poznávat svět. Liteň na svého básníka nezapomněla. V roce 1896 u příležitosti jeho 50. narozenin ho obecní zastupitelstvo městyse jednohlasně jmenovalo svým čestným občanem a 5. června 1938 byl v Litni slavnostně odhalen jeho pomník, v těsné blízkosti "jeho" lípy.

Jarmila Novotná, provdaná Jarmila Daubková (23. září 1907 Praha - 9. února 1994 New York), byla česká zpěvačka, filmová herečka a operní pěvkyně. V letech 1940-1956 zpívala v Metropolitní opeře v New Yorku, kde sklízela veliké úspěchy. Debutovala zde v roce 1940 jako Mimi v Pucciniho opeře Bohéma. Její poslední rolí na této scéně byl princ Orlofsky v Straussově operetě Netopýr dne 15. ledna 1956. V roce 1947 také hrála v protiválečném americko-švýcarském filmu "Poznamenaní", který byl posléze nominován na Oscara. Ve filmu hrála matku, která hledá svého syna ztraceného během druhé světové války. Dětskou roli jejího syna zde ztvárnil český chlapec Ivan Jandl, který za svoji roli v tomto filmu získal filmového Oscara. Film byl natáčen režisérem Fredem Zinnemanem ve Švýcarsku a Německu.

Socha Svatopluka Čecha, zámek a kostel sv. Petra a Pavla

Zámek. V 17. století se stal majitelem panství hrabě Kuňata z Bubna a Litic a původní tvrz nechal přestavět na barokní zámek. Poté se majitelé střídali. V roce 1850 koupil panství Josef František Daubek. Jeho rodina panství výrazně kulturně i společensky oživila. V roce 1948 byl zámek zkonfiskován a dále využíván jako internát učiliště. V současnosti se Občanské sdružení Liteň snaží areál společně s parkem zrekonstruovat a zpřístupnit veřejnosti. Například prostřednictvím Festivalu Jarmily Novotné a Svatopluka Čecha nebo zřízením kulturního centra.

Zastavila jsem se u kostela, vyfotografovala jsem si pomník Svatopluka Čecha, ale do zámku jsem se nedostala. Ten jsem si vyfotografoval jen přes zeď, která je kolem celého areálu. Myslela jsem si, že zámek obejdu a někde najdu místo, odkud bych si mohla udělat lepší fotografii, ale to se mi nepovedlo. Celý zámek je obehnán opravdu vysokou zdí, přes kterou není nic vidět. Obešla jsem ho tedy a pokračovala na nádraží, odkud mi po chvilce odjížděl vlak. Před pátou jsem už byla doma. Byl to zajímavý výlet. Trochu tajemný. Viděla jsem místo, které jsem chtěla vidět, ale stále je dost otázek, na které nemám odpověď.

Výlet nebyl dlouhý, ušla jsem asi jen jedenáct km, ale byla jsem na konci cesty dost unavená, protože bylo veliké teplo, snad víc jak 30 stupňů.

Bacín 26. srpna 2019